Jak vybíráš tu pravou cestu pro sebe?

Já jsem vždy vybírala tu nejkrkolomnější, jelikož se toho přeci musím takto nejvíc naučit a tedy na jejím “konci” pak leží nejsladší odměna. Tento postoj jsem přetavila,když mi došlo, že jsem chycena ve vzorci, co se zaryl pod kůži už v dětství jako mantra: “Bez práce nejsou koláče!”… možná to tak tehdá ty naše babičky vůbec nemyslily, ale já si v tom našla na sebe bič. Aby něco stálo za to, musí to být těžký, velký, nezdolatelný, nepřekonatelný a tedy musím trpět, abych si to zasloužila.

Nemusím!

Konečně mi to došlo a já si dovolila přestat dávat laťku nepřeskočitelně vysoko, jen
abych měla potěšení z pohybu a z bytí sama sebou. Ale zároveň vždy volím statečně, jelikož naše strachy nám ukazují naše limity a pokud se rozvíjíme a hledáme nové cesty a způsoby života, je třeba s našimi strachy pracovat a přijímat je. Kdykoliv se v životě skutečně měníme, zákonitě budeme čelit nějakým výzvám a učit se je procházet nebo propouštět novým způsobem.

Psal se rok 2016 – pobývala jsem tou dobou dlouhodobě v Ekvádoru a plánovala se tam také uhnízdit. 

Několikrát týdně probíhala léčivá setkání s amazonskými rostlinami síly, kdy jsme celé noci probděli v modlitbách a očistách. Vnitřní práce a každodenní kroky k sobě samotné a k té Vyšší Bytosti v sobě nebrali konce. Cítila jsem se absolutně “správně”. Přesně sem jsem byla zavolána…

Po asi 3 letech intenzivního setkávání se v těchto kruzích přišlo vyčerpání až vyhoření,
žal. Necítila jsem radost ani z překrásných kolibříků kolem mne – poslů lásky a Radosti.
Zaplétala jsem se hlouběji a hlouběji do destruktivního vztahu s partnerem. Harmonii
jsem nacházela jen ve stavech změněného vědomí, ale jaksi ze mne vyprchával život sám.

Tehdy jsem pochopila, že mne Maestra Medicína učí to nejdůležitější: Věřit sama v sebe.

Důvěřovat své Intuici, kterou jsem se v domněnce, že jde o čiré a zákeřné ego, pokoušela zničit. Zatím jsem akorát utloukala lásku a ženu v sobě. Nastal čas zvolit si cestu sama, učinit rozhodnutí sama – nikoliv je neustále diskutovat s Vyššími energiemi a entitami. Královně džungle – liáně smrti – jsem ze srdce vděčná. Bez ní bych totiž ani nevěděla, kde mé srdce opravdu bije a co je to za dar prožívat se v těle.

Nastal čas rozloučit se, a otevřít tak portál pro něco nového.

Probudila se ve mne energie, jejíž Archetyp žije v postavě bohyně Kálí, která v největší milosti stíná i hlavy. Nebyla to Medicína, která mi věnovala nejednu krušnou noc a které jsem se obávala a neustále se nutila překonávat strach z tak lidsky typické nevole jako je odevzdání kontroly, byla jsem to já, kdo samu sebe soužil. Bojovala jsem vždy do posledního dechu a nikdy nezvítězila nad silou jakou mne Medicína uchopila. Pochopila jsem, že není potřeba bojovat. Prozřela jsem, že stále ještě samu sebe nemiluji plně a tedy nemohu totéž věnovat třeba v partnerském vztahu. Nejen proto i ten dosavadní vztah strádal a lásku jsme zbily jako prašivého psa. Sevřelo se mi srdce žalem, ale z toho smutku jsem zároveň měla obrovskou radost. Byla to totiž skutečná emoce a mne tak dlouho přišlo, že nic necítím. A v tom žalu byla sama láska a život, který se mi začal opět vlévat do žil, zatímco jsem sekala kolem sebe vše, co mne drželo. 

Zavřené dveře nejsou pro mě! 

 Vykročila jsem vpřed s odvahou praktikovat sádhanu – už se nebudu nikdy snažit
dostat do zavřených dveří a budu autentická ať to stojí cokoliv. A s pochopením
toho, že nejvíce se bojím lásky a sdílení života s milovanou osobou, jsem se vrátila do Evropy. 

 Život ke mne byl jak jinak než štědrý, opět se naše cesty mohly protnout s chlapcem

– nyní vlastně už mladým vyrovnaným mužem, s nímž jsem se tolik obávala ztráty sebe
takové jaká se znám. A strhla se bouře. Tento člověk imponuje mému srdci, obdivuji to,
jak žije a co žije a jak vnímá svět… Nejlépe to vystihuje anglické slůvko :”hearticulation”.
Cítila jsem se o nic méně správně než v džungli. Dorazila jsem “domů”.

…Chopil se mne svíravý strach a začal drtit mé kosti na prach. Opět jsem se obracela
na svůj intelekt, co je vždy po ruce, a logicky vymýšlela, proč nemohu s tímto mužem
zůstat. Proč takový vztah nemůže fungovat. A dokonce jsem sáhla i po spirituálních
hlodech typu: “Není to má cesta, jelikož můj úkol prospěšný všemu a všem je jiný.”  

Rozcestník:

Tolikrát jsem byla na rozcestí a taky na pomyslném zcestí – ale i z takového vede cesta správná (a navíc, co tě nezabije, to tě….).

Po návratu z pralesa jsem byla úplně ztracená. Zpřevracené hodnoty a zmatenost, jestli prokazuji dobrou službu Veškerenstvu (moji maličkost to už nějak nezahrnovalo).

Moderní termín – psychospirituální krize… poskládala jsem se zpět do těla poměrně
rychle a začala se uzemňovat. Setkání s mužem, na kterého jen vzpomínka uměla v
mé tělesné biochemii i realitě vytvořit pocit absolutního “Blissu” a nekonečné radosti
završené poznáním, že jsem doma a mé hledání je u konce!”, mne postavilo na rozcestí!

Na jedné misce vah byl můj život v Jižní Americe a Rostliny Síly, kterým jsem se
zaslíbila do učení a absolutně mne naplňovali. Můj pocit správnosti Života. Hlubokého odevzdání se. A na misce druhé obrovská láska, touha, sen o rodiném životě a tvorbě, zázemí, zvědavost… To vše, co už existovalo a volalo mne a ooooobrovský strach se do pralesa a k šamanismu vrátit ( nebudu Vám lhát, meducíny bičovali moje ego a to tuze bolelo – ale vykřesali ze mne tu ženu, co mohla udělat právě toto rozhodnutí). 

 Znělo mi v těle: “Snadná cesta není dobrá cesta pro tvůj růst.“

Se slzami v očích a zkrouceným srdcem bolestí jsem se chystala odříznout z lana a propadnout se zpátky do Amazonie k šamanům, kam se mi tak moc nechtělo – ale za žádnou cenu nesmím nechat ego zvítězit).

V tomhle guláši vlastních emocí, rozhodnutí, víry jsem se plácala dobře 2 měsíce a mince se nepřeklápěla ani na jednu stranu.

Po asi 7 dnech v posvátné mauně (posvátné mlčení) v rámci ženských lázní Navarátrí, kde se pracuje s mnoha ajurvédskými (a nejen ) technikami, s tělem ( hned s 5ti) i duchem, jsem dokázala tyto 2 cesty alespoň pojmenovat. Pojmenovat, co pro mě znamenají a také dát jméno tomu strachu. Společný  jmenovatel Zodpovědnost (sama za sebe ve vztahu a v odevzdání se ať už lidské nebo Rostliné Bytosti) 

Ale větší… vlastně úplně největší strach zároveň posílený vzrušením a přitažlivostí a
tím, že celá má duše to tak chtěla a já neviděla, jsem měla z cesty B. Cesty společným soužitím, životem a neutéct při prvním problému, konfliktu, neporozumění, složitosti nebo smutku či selhání. Neutéct ani když náš protějšek začne vidět naše nedostatky naše stíny, které nejsme ještě schopni pojmout. 

Měla jsem taky strach, že mne tato cesta zákonitě musí uzavřít zcela a úplně cestu A), jelikož nepochází z těchto kruhů a zkrátka v tomto poli nevibrujeme stejnou zvědavostí. 

Trvalo to 9 dní a nocí v ústranní, v posvátném mlčení, v přírodě a tichu,

ve společnosti skupiny žen, kdy jsme se oddávali péči o sebe a různým praktikám a technikám z prastarých učení lidstvu známých. Až celou mou bytostí v raní meditaci prošel hluboký vděk a žal a radost zároveň. Láska mne zalila a já konečně uchopila její poselství.

 Strach je dobrým ukazatelem směru naší cesty… strach nebo extáze.. zkrátka nějaký pocit…

Prošlo mnou, že volba jít nelehkou cestou je správná, ale nemusím už trpět.

Došlo mi, že daleko víc než Medicíny rostlinné se bojím medicíny Lásky samotné a toho, co přináší partnerství, oddanost, věrnost, čestnost. To jak můžeme růst jeden vedle druhého a jestli můžeme být svobodní. Jestli mi křídla přistřihne (nebo já jemu) a nebo jestli nám naopak narostou a navzájem se naučíme létat!

Radostně jsem zvolila tu těžší variantu a nečekaně tedy variantu partnerství.

A…. stojí to za to. Nejenže se učíme létat a společná cesta mne učí pozvolna jemněji, velmi důkladně a v plné integritě vše, co by mne čekalo probrat s meducínami… Ale ani mne tato volba neodřízla od mé duchovní cesty a praxe. Naopak. (A po 5-ti dalších letech teď mohu vepsat, že jsem se nikdy necítila svobodněji.)

A na cestu za Kakaem – za mým snem – mne vzal právě můj muž… 

 Více o cestě za kakaem si můžeš přečíst v dalším článku >> Kakaový labyrint