Můj muž je pro mne každodenním ztělesněním vděčnosti za to, kdy překročíte svůj největší strach – tady začíná život. Pro mne to byl strach z lásky, odevzdání se, splynutí a ze zodpovědnosti a strach to všechno ztratit. V mnoha dalších podobách je strach z milování a lásky koneckonců největším strachem nás všech… Někteří z Vás znají příběh…. článek >> Správná cesta
O kakau jsem zaslechla samozřejmě už dávno, když jsem ještě chodila bosýma nohama po Ekvádoru a Peru, ono ke mne nepřišlo. Popídila jsem se po internetu a chutnala různé zdroje, žvýkala kakaové boby od všademožně. A právě můj muž mi pomohl uskutečnit cestu do Guatemaly, která měla uzavřít takovou moji cestu kolem světa, kterou jsem v předchozích 5-ti letech absolvovala.
Už jsem tušila, proč právě ta Mayaská kultura mne tolik láká. Kakao ke mne nepřišlo v žádné ze zemí Latinské Ameriky. Musela jsem přijít já k němu. A jestli si říkáte “pohádka”, tak Vám povím jak pohádkové to bylo.
Párkrát jsme se na té “dovolené” pohádali, spali jsme na zemi na letištích, v kurníku, jen tak pod širákem a v pralese na 40km treku k pyramidám mezi divokýma obříma opicema, co řvali jako sám jaguár. I v noci jsme se potili tak, že poslední, co by nás napadlo je dotýkat se jeden druhého. Naplno jsme si ozkoušeli propad mezi našimi kulturami a v roli bílého turisty jsme se cítili pod psa. Viděli jsme opravdu překrásná a mystická místa, laguny, kolibříky…
A hned 2x jsme byli požehnáni nečekanou návštěvou, přesněji řečeno přepadením, banditos. Jednou se celá má realita rozpixlovala a pohltila ji černá díra hlavně, do které jsem zírala z nepříjemné blízkosti a tu zbraň třímal rozklepaný zdrogovaný mladík. Ani nevím, kdo měl větší strach. A napodruhé jsme oba pocítili chlad ostří mačety na našem hrdle…
“Prooooooooč?” Proč Já/My?!”… ječím do hlubin rokle na Atitlanské jezero po tom, co banditos odešli i s jediným majetkem, na kterém mi záleželo (naše fotky z celé cesty a má brašnička s krystaly a rapé meducínou). “
„Proč ne ti tlusťoši támhle, co si ani nevšimli, že mají tu čest s nějakou prastarou kulturou?” brblám a nechápu. Sebe-lítost. Ztracenost. Nedůvěra. Opustil mne můj Bůh (až po pár letech mi v přítomnosti klidného Alpského jezera došlo, že kdyby mne opustil, už bych se zdravá nebo možná ani živá domů nevrátila). Byly to “jen” zprávy, poselství spirituálnímu Egu. Po všech těch prožitcích smrti zprostředkovaných rostlinnými učitelkami mi přece fakt umírání nemůže vadit? Vadil. Pomyšlení na to, že už třeba neuskutečním to a tamto a neporodím a nevychovám dítě, mi příjemná nebyla. A ještě odejít takovýmhle způsobem?! Jo, mám kolem smrti své preference.
Můj drahý mi navrhl, že okamžitě změníme náš let na dřívější a vrátíme se zpět domů do „bezpečné“ Francie. Let jsme nezměnili. Rozhodla jsem se podívat se svému strachu do očí a získat zpátky rozpáranou důvěru v lidi (s mačetou v Guatemale chodí každé malé dítě, takže důvěra se Vám velmi dobře hodí k uvolnění se) a hlavně napít se konečně ceremoniálního kakaa….
Po tom všem, jsem se bála vyjít na ulici, ale musela jsem, protože rituál s kakaem se konal na druhém konci vesnice nebo dokonce v mayské zasvěcené jeskyni kdesi v kopcích.
Kakao mi milosrdně obnažovalo stará zranění a ztráty, které jsem vnímala jako utrpení. Jemně mne vystavovalo mým sklonům k viktimizaci.
Pomohlo mi utřídit si, co nazýváme rozdílné, ale co činí Celek celkem – mužské a ženské kvality. Důvěrě v lidi a v termín “bezpečí” jsem se učila hůř. Došlo mi, že už to nikdy stejné nebude (bála jsem se ještě po roce stanovat v Beskydech), a že musím přijmout vše, jak přichází. Ze setkání s banditos jsme vyvázli o něco lehčí a s ne zas tak velkou jizvou na paži mého muže. Kulka mne zázračně minula, tak proč se k tomu vracet?
Život nám stále přináší mnoho krásného. Je jen na nás, co v něm spatřujeme a co si každý den a moment vybíráme. Jestli strach nebo lásku. Jestli volíme život nebo umírání.
Tehdy jsme v Guatemale vyprázdnili naše batohy a naskládali do nich dobře 20 kg kakaových cihel od různých zdrojů a rodin.
Je tomu dobře 6 let, co do Čech přijelo jedno z prvních kakaí ceremoniálních kvalit v batohu.
Chutnali jsme jej v drobných kruzích v ženském sdílení, v lázních Navarátrí, při józe, v momentech selhání a vnitřního vyhoření, při oslavách, v těhotenství i při porodu. Je mi ctí ochutnávat nektary, jakým kakao bez pochyby je. Pátrat v jeho tradici, hledat kdo jej kde a jak pěstuje. Jsem vděčná za kakaového průvodce v mém životě a spolupráci s tím nejlepším zdrojem kakaa, jaké jsem kdy chutnala a objevila.
Splnil se mi jeden z nějvětších snů, když se potkali naše záměry na udržitelnost a obnovitelnost života s vizí DaliLea a jeho kakaového jedlého pralesa
www.dalileocacao.com
