Que Como llega a Dios – aprender ser Humano!
Jak se stát Božským – naučit se být Lidským!
Tento článek potím, píšu, promeditovávám, prozkoumávám už dobře měsíc…nu a nakonec mi s tím pomohl červnový úplněk, co dodal energetickou vzpruhu a otevřel náhled skrze vrstvy bytí a času…a koneckonců…”vše má svůj ČAS” a já jako bleskový blíženec mívám tendence věci rychle honem uzavírat a dokončovat, a tak se často přistihnu, že tlačím na pilu…takže teď najednou mé milé dítě odpočívá ve stínku a já popíjím kokosovou vodu ležím na dece pod jabloní a klepu do klávesnice…a jedině Takhle ten článek může nést nějakou hodnotu a pohodu.
Dobře…na počátku tohodle psaní tu ale byl chaos a stesk po Vděčnosti..nebo vlastně vůbec nějakém hlubokém pocitu…téměř absolutní absence citu (nikkoliv emocí – ty mne měly tendenci vláčet a zkoušet až až a já byla nevrlá a nespokojená a naštvaná sama na sebe, že jsem nespokojená a nevážím si toho, co je! Jenže…přiznat barvu je taky potřeba…a tak můj partner stál čelem a srdcem vyjádření : Nemiluji tě – nic necítím…a neraduji se dostatečně z naší dcerky…ze Života…upřímně je tomu víc než rok, co necítím ani sexuální vzrušení a tedy si nejsem ochotná/schopná dopřát rozkoš, cítit se v těle královsky…ale o tom asi až další článek..nebudu předbíhat!)
Tak tedy ta Vděčnost. Vděčnost je lék na lecjaký neduh…vím…jenže ji nelze předstírat…(i když kdysi mi ven z depresivních stavů pomohla rada a praxe „fake it until make it“ ( předstírat a předstírat až uspěješ a stane se to tvou realitou). Posledních x měsíců se přistihuji, jak koukám kolem sebe a do sebe…vyhodnocuji, že mám Vše, co jsem si kdy přála…a mnohem víc než opravdu potřebuji, takže i špetku přebývajícího luxusu ( z mého pohledu – každý si představujeme něco maličko i hodně jiného pod potřebami a luxusem)…“Ale pořád to není vončo…to Ono…ten stav, kdy se cítíte JednoDuše skvěle a všechno klouže realitou..jde to prostě samo…Proč?proč? Co sem to za člověka,že…?“
Prozkoumávala jsem to a vyplynulo, že zkrátka neumím vychutnat Přítomný Okamžik.
„Jo, jsme zase u toho…zkrotit myšlenky.
Jenže jako novopečená mamka toho mám vážně ještě maličko víc ( než před tím). Být a nepřemýšlet nad tím, co bude k obědu/večeři a kdo to asi tak udělá,že?… zahrada a den listu…ježíšmarjá…potřebuju zasadit všechny špenáty atd…
Vedle mne spočívá můj božský muž, ale zase jsem nenapsala ani čárku do článku, neodepsala kamarádce a nezacvičila si jógu? Jo tu jsem necvičila už 4 dny a taky bych se ráda vrátila k akrobacii…poslechla si rozhovor s Duškem a moje francouzština?
Malá přes den oka nezamhouří, takže fránina nic…jako každej den…A mezitím bych teda vážně chtěla “lenošit” – tzn. Jen tak Být…..jo a ta jizva po porodu? Pokouším se dělat tzv. Desetiminutovky…postupně jsem cvičení s jizvou stáhla na radu ( dotkni se jí pokaždé, když jdeš na záchod)…zamýšlím se, že na toaletě jsem během dne opravdu párkrát byla=o)…ale..na jizvu jsem neměla vteřinu si vzpomenout. Teď když už nebolí a nepřipomíná se (připomene se mi, až když se chceme milovat a prostě to nejde). A moje bolavé koleno? hmm…byla jsem 3x u osteopatky…to bylo boží…ale chce to víc pozornosti…jenže tu si žádá ten náš rozverný drobek…jo zkouším mnoho rad a improvizovat..ale je to tak…Lilou je hyperaktivní…zdravá…takže jsem za to ráda…“
Jenže ta Vděčnost – pocit klidu a míru v každé buňce radost a naplnění…nemůžu si lhát..prostě není…necítím…
A jako bonus – znecitlivění a anestezie. Je tomu rok, co přišla na svět naše dcerka a byť jsme si vysnili domporod a ani ve snu by mne nenapadl nějaký lékařský zákrok, ukázalo se, že mi je ještě stále třeba jiných zážitků. Řeklo by se, že dokonce utrpení ( to zas to sebemrskačství). Nicméně se nakonec po 24 h neasistovaného porodu malá Lilou narodila císařským řezem (ještě že ne plná anestezie – říkala jsem si…). Za 24 hodin revize pro hematom – a kdo by to byl čekal – celková anestezie….hm…takže tu ještě máme hluboké poranění. A čas ukázal, že anestezie byla nejen na receptory citlivosti těla fyzického….ale když nyní procitám, ohledávám kosti a ono několika měsíční znecitlivění SebeSama, vnímání Světa a nejbližších…včetně té dokonalé Bytosti, co skrze mne přišla na Zemi, jednoznačně souvisí s porodním a spíše poporodním traumatem a medikací.“
Jasně, že jsem věnovala mnoho rituálů a rituálků tomu všemu, co se stalo. Očistám těla i ducha, poporodnímu zavinování……ale Přítomný Okamžik je posvátný prostor…a nějak do něj v té všednosti mateřského života je za těžko vstupovat…
O čem tu přesně mluvím?
Nejde mi vyladit se a naladit se na ten nejvyšší možný stav, jakousi speciální bdělost, lásku a láskyplnost. Stav, ze kterého jedině jednáme správně a žijeme naplněně a skutečně. Už jste asi slyšeli o tom být v srdci a z něj jednat?! Jojo…A stav Absolutna, Milosti…jo zavání Vám to? Jenže…ono to vážně existuje…existence Sama…už to dávno vím, mohla jsem si skrze mnoho nevšedních zkušenností a těžkých “zkoušek” ROZVZPOMENOUT a došla jsem tehdy k mnoha velkým “aha momentům”…
Díky mnoha extrémním zážitkům a tedy i změněným stavům vědomí jsem se směla dotknout Esence své a Všeho. A ono mi to pak v “běžném” životě chybí…ale mám svoji severku – ten dotek Jasnosti a správnosti – vizi, která mne vede tmou a údolím než vystoupám zase na vrchol, abych se mohla rozhlédnout.
A tak jsem na své 32.narozeniny vyslyšela volání vody a pozvala další 4 ženy a 2 babies na cestu k vodopádu. A nahlas poděkovat za tento jedinečný Život, co nám byl dán (uvědomit si, co je tady vlastně “moje”?) a tu pokornou malost a zároveň Velikost mystéria vesmíru…Poděkovat Vodě, ze které všichni pocházíme…přišla jsem k vodopádu být vděčná. Jsem vděčná za VŠECHNY lekce, které jsem se už naučila – specielně za ty, které přišly skrze lásku, přátelství a propojení. Děkuji všem z mé minulosti, z mé přítomnosti a také těm, co jsem ještě nesetkala. Bez Vás bych nebyla (takovou jakou jsem).Mudrc by teda zamudroval : “Co na tom sejde?”….ale jo…než se v prach obrátím, mám vizi toho,jak se cítit, jak žít….
Ale nějak do toho pořád ne a ne vplout….zase to sakramentstké “ale”
Pfuuu, tak a dost už brblání….
- Přiznala jsem si, že se mi nelíbí, jak žiju (respektive já tomu Život neříkám). To chce odvahu, ale hlavně sebeupřímnost. A pak jsem dala do pohybu masy…přiznala jsem se taky veřejně=o) odhalila se…
Prostě jsem napsala těm pár známím, co tu mám…Pozvali jsme v nedělní podvečer celou ulici na aperitiv a byť sotva kváknu, otevřela jsem toto téma na nejbližším setkání s prťousama, kam občas zavítám…a ejhle…najednou se pár mamek ozvalo…pár sousedek taky…navíc jsem se dozvěděla mnohem víc a mnohem dál než bych dohlédla (jak na homeschooling, a kde kdy jaké ateliéry, a dostalo se mi pozvánky rozvinout se).
- Každo ranní rituál, když se to mé malé štěstí, co je odborník na neplechy, probouzí…děláme si spolu “kruh vděčnosti” – jo je to rutinní záležitost a praxe dělá mistra=o)…a najednou to uzrává…Vděk za to, že můžu Být a vlastně jakkoliv se prožívat…
Takže si to shrneme…
1) Inspekce introspekce=o) jít s kůží na trh…
a mne pomohla terapie tmou aneb poslední setkání žen a kakaa proběhlo v absolutní tmě a v tanci se stíny a strachy Tanec ve tmě https://amritam.cz/?p=1190
Tma je krásná…
A s vědomím, že stačí jen maličká špehírka, aby projasnila tmu tmoucí ( nezáleží na tom, v jak obrovském prostoru). To je třeba nám pamatovat, že slunce JE možná jen za mraky…ale JE. Pozdvihnout hlavu k nebesům, dokud mám nebe nad hlavou a půdu pod nohama. Je to všechno vpořádku.
2) Následuj Světlo tvé Vize. Vize je severka, co naviguje moji loď.
3)Na poslední výpravě do hor (v dešti a s těžkými bágly, kdy jsme poslední etapu tak trochu vzdali, přišlo uvědomění, proč se nám tak těžce činí rozhodnutí?! Nedostatek důvěry jeden v druhého…a to vyžaduje „Surrender to each other“ = odevzdání se jeden druhému. Odevzdat se Životu/vesmíru/stvořiteli/cestě…
Jak věřit, když mne přemáhají pochybnosti???….Příležitost překonat starou sebe a prostor růst…
Naše vize možná nemusí být nutně konkrétní…možná je to jen příchuť, pocit…ale je jasný a čistý…
za další…Pochybnosti nejsou nutně špatné. Respektive nejsou to ony, kdo vytváří konflikt a tzv. problém=o)…je to naše perspektiva…když se pohybujeme k nové vizi…naše Bytí expanduje. Všechno se zatřese, a tak na povrch vyplouvá to staré nefungující nepotřebné už nesloužící…ale….a to je třeba pustit a nechat jít si svou cestou…aby byla nastolena Nová realita a Pravda. Nicméně ano, někdy nás může naše Intuice varovat skrze oprávněný strach.
4) Zdokonalovat se v umění podívat se na věci z jiného než nasírajícího či nervy drásajícího úhlu. Stejně tak na lidi,co nás nasírají=o)…. Jo, mám třeba senzační tchýni a o to víc mne to “s**e” . Podívat se na mého milovaného muže, jako bych ho právě potkala poprvé… teď… přijde mi opět omamný…jako bych se ho ještě nikdy nedotýkala…jeho těla ani duše. Mé dítě je mi tím nejkrásnějším rozbřeskem ( i po probdělé noci) a náhle jsou tu tisíce střípků vděčnosti. Cvičím jógu už v posteli od prvního protažení. Ženské kruhy teď mají taneční ráz, a tak jsou i ženy více autonomní než když bych měla “držet” nit kruhu…a tak to je kolikrát několik hodin, které mohu věnovat sama sobě, sdílení, doteku a léčení…a ještě by se tomu dalo říkat “práce”…
„Teď si zvědomuji, že přesně takto jsem chtěla žít… Že ke mne příšel vědomí muž, byla k nám seslána bytost (a už dávno nesejde na tom, jak se narodila a kde). Bývaly časy, kdy jsem měla problém sdílet s kamarádkou natož hovořit ke kruhu žen. A ještě blekotám v jiném než rodném jazyce! Jsem paní domu a máma a prostě se učím vytvářet prostor a čas pro to, co je skutečně důležité a čemu je třeba opravdu – tomu prostě prostor dán bude. A nebo se musím něco přeučit, naučit…A strach či netrpělivost z toho, jak co bude…se mění v úžas a nadšení z toho, jak se to tak nějak samo….
Vše je nám dostupné – nám všem. Záleží jen na tom, jak se nastavíme, přestavíme uvnitř. Už jsem tomu věnovala hodně zkoumání a let a rozhodně se to nekončí. A tak nám přeju… Úžas… Povzbuzuji Vás, protože spoustu se toho dá opravdu změnit přes noc. Záleží na vnitřní síle člověka, ale lecčemus je potřeba dopřát čas a lásku.
5)Na jakém základě a v jakém stavu uskutečňujete svá rozhodnutí?
Zažila jsem si, že když jsem se rozhodla z pozice ublíženého chudáčka, bolesti a zmatku kudy kam. Následovalo 9 měsíců vykořenění, totálního bezcestí. Partnerský vztah jsem ukončovala v absolutním šílenství, kdy jsem zvažovala rituální oběšení se…(teď se tomu směju…rituální – abych dokázala, jak moc nemá pravdu a kam až mne to dovedlo. Takže začalo to v roli oběti a končilo to v roli sebevraha – oběti.) Nicméně nelituji. Jen jsem se ztratila, abych se znovu našla. Nu a pak tu máme vztah současný, který započal kdysi na cestách Zélandem, kdy jsme oba zažívali nejkrásnější časy a byli šťastní radostní a svobodní jako děti…a děly se zázraky…
Od té doby se rozhoduji na základě těch nejosvícenějších stavů. Umět si počkat, vytvořit si situaci, kdy se na to všechno můžu podívat z výšky a vidím jasně a čistě. Ty pobyty “nahoře” mám zatím jen dočasné, ale zato neomylné a tak vím, kam mířím.
Musíme se už rozhodnout, co jsme zač a kde je naše síla…vně nebo uvnitř? Jsme ochotní dosahovat stále hlubšího spojení a pochopení pro své srdce a duši, což je jedno a to samé! Jdete naproti poznání? Znáte skutečnou hodnotu života? Nebo žijete v klamu? Je úplně šumák, co zrovna děláte, ale jak a z jakého stavu to děláte…Je to styl existence. Naladit se na nejvyšší stavy bytí a vědomí.
Poznáváte ten stav, když jste po uši zamilovaní? Co je to za tvořivou sílu? Existuje řada dalších nástrojů a extrémních zážitků jako půstování, pobyty ve tmě, moudří učitelé z říše rostlinné i živočišné…medicíny, které provázeli lidstvo od počátku věků.
Děkuji za moji pružnost, a jindy úpornost a heart-centered závazek k životnímu poslání ať už se rozšifruje jakkoliv.
Děkuji všem zemím, za to, že mi byly domovem…A všem jazykům, kterých se učím za to, že mi ukazují detaily toho, co to znamená spojení. A že skutečné pochopení je úplně jinde než tam, kde můžeme hovořit a pojmenovávat.
Děkuji za každý Krok, který jsem na zemi učinila a který mne vzal až sem…
Přeju nám úžas nad “všedností” dní, přeju nám pokoru Být obyčejným člověkem…a být tak vyjímečným a skromným. A přeju nám v tom všem Hojnost.
